Fantómovia Londýnskeho Toweru
Dnes známe londýnskou pevnost Tower jako skvělou turistickou atrakci,
kde se po trávnících prohánějí černí havrani. Britové lákají návštěvníky
nejen na prohlídku starého vězení, ale i na duchy, kteří se čas od času
v útrobách Toweru objeví.
A že jich je požehnaně – angličtí panovníci své katy zahálet rozhodně
nenechávali. V rukou mistrú popravčích nebo v kobkách končil kdekdo – od
bývalých královen až po obyčejné kriminálníky. Stěny Toweru jsou za
svou historii, která se píše od roku 1078, svědky pouze 7 poprav –
poslední v roce 1601. Ostatní odsouzenci jsou v kobkách vězení maximálně
mučeni a pro svou smrt si musí dojet za hradby Toweru. Posledním
hříšníkem, který v Toweru čeká na svúj osud, je Hitlerúv zástupce Rudolf
Hess. Toho uvězní Britové v okamžiku, kdy na jejich území v roce 1941
přiletí s žádostí o vyjednávávní. V towerské kobce stráví čtyři dny, pak
je odvezen na anglický venkov. Jako jeden z mála věznění v Toweru
přežívá bez úhony, mnoho jeho předchúdcú ale takové štěstí nemá. A čas
od času se duchové popravených údajně vracejí na místo svého skonu a
nočním hlídačúm znovu přehrají vlastní popravu.
Řinčení řetězú už není v módě
Na tajemství strašidly prošpikované pevnosti se v roce 2001 snaží přijít
dva britští lovci duchú Ross Hemsworth a Andy Matthews. Ve spolupráci s
televizní stanicí BBC se vydávají do útrob bývalého vězení s jediným
cílem – natočit tolik známé přízraky. Mají všechno: speciální kamery,
diktafony i teploměry. Aparaturu instalují na čtyřech místech, kde se
záhadné bytosti objevují nejčastěji. „Chceme na to jít vědecky, rozhodně
nebudeme sedět někde v koutě se svíčkou a čekat, až přijde nějaký
duch.“ Nechává se slyšet těsně před výpravou Matthews. Podle vlastních
slov nečekají žádné řinčení řetězú nebo bezhlavé duchy – chtějí natočit
nevysvětlitelné úkazy, které se v Toweru
tak často objevují. „Zatím se nám podařilo zachytit několik zvláštních
obrazcú a světelných koulí. Asi 90% úkazú, které jsme nahráli, dokážeme
vysvětlit. Je tady ale ještě 10%, a ty jsou pro nás velkou záhadou.“
Odpovídají badatelé na dotazy novinářú během projektu. Pro oba vědce to
ale není rozhodně poslední výprava za přízraky Toweru, ve svém natáčení
chtějí pokračovat a pak ukázat světu, že v turistické atrakci opravdu
straší.
Místo trúnu našli hrob v Toweru
Asi nejsmutnější příběh towerských fantomú se točí okolo záhadného
zmizení dvou mladičkých princú – Eduarda (13) a Richarda (10). Po smrti
jejich otce Eduarda IV. si je pod ochranná křídla bere jejich strýc
Richard III. Chce nastoupit na královský trún, ale následníky jsou malí
chlapci – dá se tedy předpokládat, že alespoò jeden z nich, když už ne
oba, Richarda velmi pravděpodobně přežije. Vymyslí tedy geniální plán a
horor známý ze strhujícho podání krále dramatu Williama Shakespeara múže
začít. Oba prince budoucí Richard III. zavře do Toweru, aby je údajně
ochránil. Princové už ale z vězení nikdy nevyjdou. Nikdo neví, co se s
nimi stalo. Ale od té doby se prý po chodbách Toweru začnou prohánět dva
neposlušní chlapci. Běhají, skáčou, procházejí zdmi a poletují nad
zemí. Èasto ale jen tak stojí v bílých šatech a drží se za ruce. Všichni
předpokládají, že to jsou nešťastné duše zavražděných princú. Tato
teorie se částečně potvrzuje až v roce 1674. Při opravě pevnosti se ve
zdi pod schodištěm v Bílé tvrzi najdou kostry dvou dětí – nejspíše
zavražděných princú. Příběh šokujícího zločinu zřejmě bude žít věčně a
sním i obraz Richarda III., z něhož Shakespeare ve stejnojmenné hře
udělá skutečnou stvúru, ačkoli doložená historická fakta tak jednoznačná
nejsou. Ale ať už se s oběma bratry stalo cokoli, legenda o jejich
strašení nám tajemství jejich osudu připomíná dodnes.
Nevěrná královna straší skoro 400 let
Asi nejzajímavějším strašidlem, které se prohání chodbami londýnského
Toweru, je duch Anny Boleyn – manželky slavného anglického krále
Jindřicha VIII. Jako jeho druhá žena se nedožije ani Kristových let a už
ji žárlivý manžel posílá na popraviště kvúli podezření z cizoložství.
Tři roky po svatbě ji obviòuje, že má poměr se svým bratrem Jiřím. Tato
teorie se nikdy nepotvrdí, ale dnes už víme, že Anna svého času nevěrná
opravdu je – s hudebníkem a tanečníkem Markem Smeatonem, Dvanáct set dnú
po sòatku s poživačným Jindřichem VIII., 19.5.1536, je Anna (v té době
již několik týdnú vězněná) konečně vyvedena na popraviště. Je v
zuboženém stavu, na pokraji psychického zhroucení. Poklekne před špalek.
U něhož už stojí kat, přivolaný speciálně kvúli tomu z Francie. Jednou
ranou zbaví mladou, asi dvaatřicetiletou Annu života. Přihlížející dav
úzkostně vyjekne. Tělo je naloženo na nosítka a pohřbeno přímo ve
státním vězení Tower, v kapli sv. Petra.
Tím se múže zdát příběh uzavřený, ale není. Anna Boleyn svět živých
pravidelně navštěvuje, straší prý totiž v areálu Toweru už hezkou řádku
let. Objevuje se buï v kapli, kde doprovází procesí, nebo se jen tak
sama prochází v nejrúznějších částech bývalého vězení. Naposledy jejího
ducha vidí zaměstnanci pevnosti v roce 1933, ale asi nejznámější setkání
přichází skoro o 70 let dříve. V mrazivou noc roku 1864 je nalezen
jeden ze strážcú Toweru v bezvědomí. Okamžitě ho všichni obviòují, že se
v práci opil a usnul. Jeho nadřízení ho ženou před vojenský tribunál.
Když se ho soudce zeptá, jak to bylo ve skutečnosti, vyděšený strážce
vypoví: „Stál jsem na stráži, a najednou z mlhy proti mně vystoupila
bílá postava. Hlavu si nesla v podpaží a na krku měla nasazený čepec.
Šla opatrně ke mně. Třikrát jsem ji varoval, že vystřelím, ale jako by
mě neslyšela. Najednou se objevila přede mnou. Chtěl jsem ji zastrašit
bajonetem, ale ten postavou prostoupil, jako by tam vúbec nebyla.
Najednou sjel po pušce blesk a víc si nepamatuji.“
Soudce nevěřícně kroutí hlavou – vojáka s takovou fantazií ještě
neviděl. Svúj názor ale mění v okamžiku, kdy mu o záhadné bezhlavé
postavě vyprávějí i dva další vojáci a jeden dústojník. Záhadná bytost
se objeví vždy pod okny, kde Anna Boleyn strávila poslední noc svého
života. Žena Jindřicha VIII. na sebe upozoròuje i za branami Toweru.
Několik svědkú ji vidělo v jejím rodišti v Blickling Hall v Norfolku.
Její duch prý pravidelně v den výročí smrti jede ve smutečním kočáře –
koně i kočí jsou bez hlavy.
Sekání hlavy má reprízu každý rok
Vraťme se ale nyní zpátky do Toweru. Píše se rok 1541 a v útrobách
státního vězení se schyluje k další popravě. Tentokrát je na zakrváceném
špalku Markéta, hraběnka ze Salisbury – poslední členka rodu
Plantagenetú. Popravit jí nechává opět Jindřich VIII. za vlastizradu.
Údajně se měla podílet na vzpouře v Severním Irsku. To ovšem nebyl
jediný Markétin hřích. Už od radostné svatby krále s Annou Boleyn nějak
nemúže novomanželce přijít na jméno, a tehdy ještě vřele tokající král
ji za to vykazuje ode dvora. Zlepšení ve vzájemných vztazích krále a
hraběnky nenastane ani po popravě nešťastné Anny. Markétin syn Jindřich
asi totiž poněkud často bere na paškál královu politiku a navíc –
Markéta a její potomci jsou až příliš blízce spřízněny s královskou
rodinou na to, aby na jejich případné nároky na trún Jindřich VIII.
nepohlížel jako na potenciální hrozbu jeho dynastii číslo jedna. Ať tak
či onak, ve vězení stráví hraběnka dva roky. Kvúli domnělé vlastizradě
je odsouzena k trestu smrti bez řádného soudu. Ve vězení si nejvíce
stěžuje na zimu a nekvalitní oblečení. Jejím stížnostem prý stráže
vyhovějí a nechají jí ušít speciální vězeòský mundúr. V den popravy ji
kat vyzve, aby si klekla. Markéta vykřikuje do davu: „ To dělají
zrádcové a to já nejsem.“ Nakonec ale přece jen musí položit hlavu na
špalek a kat koná své dílo. Bohužel ale ne moc šikovně. Hlavu skoro
sedmdesátileté hraběnky musí sekat natřikrát. Muka o hlavu kratší
Markéty ale nejsou u konce. Vždy na výročí svého úmrtí se prý na místě
bývalého popraviště zjevuje její duch a strašlivý masakr se odehrává
znovu a znovu. Publikum jí tvoří vyděšení strážci – jediné živé bytosti,
které lze na tomto místě v noci potkat.
Manželé při sobě stojí i po smrti
I další fantom londýnského Toweru má co dočinění s Jindřichem VIII. Od
roku 1554 totiž za zdmi vězení straší jeho praneteř, lady Jane Grey.
Tato devítiletá královna, jak jí historie nazývá, usedá na královský
trún v roce 1553 na „doporučení“ umírajícího Jindřichova jediného syna,
krále Eduarda VI. Prostý lid ale proti této korunovaci protestuje a
prosadí si novou královnu, Marii I. Tudorovnu, nejstarší dceru Jindřicha
VIII. Jakmile ale začne vášnivá katolička Marie (proslulá přídomkem
„krvavá“) nastolovat reformy, možná svého rozhodnutí lituje. V prvním
roce své vlády nechává Marie uvěznit sestřenici Jane a jejího manžela
Guildforda Dudleyho v Toweru kvúli vlastizradě. Popraveni jsou oba ve
stejný den. Když tuto mladičkou a podle mnohých mimořádně inteligentní a
vzdělanou ženu vedou na porpaviště, zahlédne ještě v poslední minutě
svého již o hlavu kratšího manžela. Jemu je tehdy 18 let, Jane 17.
Duchové mladých manželú jsou prý ode dne popravy častými hosty nočního
Toweru. Stráže je ale vždy vidí zvlášť, jak každý hledá a zároveò
oplakává toho druhého. Duch přezdívaný „šedá dáma“ nebo „bílá Lady“ se v
Toweru ukazuje vždy jen 12. února – v den, kdy byla Jane Grey
popravena. Královna se naposledy zjeví v roce 1957. „Na hradbách jsme
najednou uviděli bílý oblak, který se postupně začal měnit do lidské
postavy. Když to všechno skončilo, stála najednou před námi samotná
královna Jane Grey,“ popisují setkání s duchem dva strážci.
Duchu kdo jsi?
Ale v Toweru nestraší jen tamní popravení. Občas se tam zjeví také
přízrak bývalého vězně nebo zaměstnance. Úplně prvním duchem, který se v
londýnském vězení objevuje, je ve 13. století přízrak arcibiskupa
Tomáše Becketa. Toho zavraždí dúvěrníci anglického krále Jindřicha II.
před oltářem katedrály v Canterbury. Ale co má canterburský arcibiskup
společného s londýnským vězením? Ještě než se Becket upíše katolické
církvi, dělá v Toweru velitele. A tak čas od času zajde navštívit jako
duch své předchozí pracoviště. Klid ale nenacházejí ani duše obyčejných
odsouzencú. Od roku 1864 se tady objevuje kromě tradiční bílé paní také
tzv. šedá paní, kterou mohou vidět pouze zástupkyně něžného pohlaví.
Komu ale duch patří, se dodnes neví . Po chodbách jsou také slyšet kroky
tajemného muže v oděvu z 15. století. Klid noci čas od času naruší
jekot Guye Fawkese, který byl v pevnosti mučen za to, že chtěl vyhodit
do povětří slavný anglický parlament. Když pak opustíte budovy bývalého
vězení, múžete na nádvoří potkat například procesí rytířú nebo smuteční
prúvod. Než se ale stihnete vzpamatovat, zmizí...
Duchú se báli už v 11. století
Už při stavbě pevnosti Tower, kterou nařídil v roce 1078 anglický vladař
Vilém I. Dobyvatel, se prováděla bezpečnostní opatření proti případným
návštěvám duchú.
Když se začala stavět Bílá tvrz, která celému Toweru vévodí, praktikoval
se údajně podivný exorcismus, který měl chránit místo před přízraky.
Pověst říká, že na vybraném místě bylo obětováno zvíře, aby odhánělo zlé
duchy. Legendu potvrzuje nález z 19. století , kdy se na Bílé tvrzi
provádějí udržovací práce a v jedné z hlavních stěn je objevena zazděná
kostra kočky.
Straší i na ïalších hradech
Glamis Castle
- v chodbách tohoto nynějšího skotského sídla rodiny královny matky
straší přízrak Jane Douglas, mladé dívky popravené v 16. století. Občas
se v místnostech odehrávají tajemné karetní partie hráčú, kteří už jsou
500 let mrtví. A do třetice ječí v hradu duch znetvořeného chlapce,
který tu byl za svého života uvězněn.
Hampton Court
- do svého bývalého sídla se poměrně často vrací duch anglického krále
Jindřicha VIII. a jeho některých žen: Anny Boleyn, Kateřiny Howard či
Jane Seymour. Ale nejen ti straší po chodbách londýnského hradu –
objevuje se tady také přízrak Eduarda VI. nebo královny Alžběty I.
Windsor
- po lesích tohoto hradu se prý prohání duch jezdce. Je to mladý lovec
jménem Herne, velký oblíbenec u krále Richarda II. Jednou ale upadl v
nemilost, a tak raději spáchal sebevraždu. Přízrak naposledy spatřil
náhodný kolemjdoucí v roce 1976.
Chillingham
- jakmile padne púlnoc, přeruší klid na chodbách tohoto hradu v severní
Anglii křik a sténání tzv. „modrého chlapce“. Přízrak pomalu prochází
pokoje a a zastaví se u každé postele. Jeho tělo obtéká modrá mlha. Při
jedné přestavbě našli dělníci ve zdi kostru malého chlapce a zbytky
modrého oblečení.
Dover
- v královských ložnicích chodí spodní část muže, duch ženy v červeném
zase brázdí tamní schodiště a téměř pravidelně jsou tam slyšet
prazvláštní zvuky a skřípot dveří.
zdroj: www.fos.tym.cz