Svetelné javy na Mesiaci

 článok nám zaslal Pattro

- pozorována astronomy

TLP (Transient Lunar Phenomena - pomíjivé - dočasné - měsíční jevy) jsou jevy, vysvětlovány jako dúsledky možné vulkanické činnosti, nebo světelné odrazy od nějaké družice ve vrstvách prachu. NASA však jakoukoli vulkanickou činnost na měsíci vyloučila.

¨ 1783 - první (?) pozorování světel na Měsíci. Byla to světlá skvrna na tmavé části Měsíce, kterou pozoroval W. Herschel.

¨ 1787 - světlé body na tmavé části Měsíce, pozorované Herschelem. Považoval je za sopky.

¨ 1.10.1790 - pozoroval podobné zářivé body při zatmění Měsíce Nevil Maskelyne.

¨ 7.3.1794 - jasné světlo v tmavé části Měsíce pozorováno Wilkinsem, jev trval 15 minut.

¨ 1847, 1867 - další podobná pozorování.

¨ polovina května 1870 - kráter Plato, pozorována záře

¨ mnohočetná pozorování světel v kráterech Aristarchus, Platu, Euxodus, Proclus, aj.

¨ červené světlo v kráterech Aristarchus a Kepler (plyny vyvěrající z povrchu Měsíce ?)

¨ zelené světlo na rúzných místech (plyny ?)

¨ 17.6.1931 - se na Měsíci objevily záblesky, které mohly být pozorovány i bez dalekohledu (Science č. 104, z roku 1947)

¨ jasný světelný jev pozorovaný při zatmění Měsíce (Popular Astronomy č. 57 z roku 1949)

¨ 5.1.1955 - Daniel Logue pozoroval na měsíčním povrchu púl hodiny jasné modré světlo (Strolling Astronomer, č. 8 z roku 1955)

¨ 26.8.1955 - amatérský astronom K.E. MacCorkle pozoroval v zastíněné části Měsíce po dobu 35 s jasné světlo či záři, která pomalu zhasínala

¨ 16.1.1956 - Robert Miles pozoroval na Měsíci bílé světlo, které se více než hodinu rozsvěcovalo a zase zhasínalo a přitom se pomalu barvilo do modra (Strolling Astronomer, č. 10 z roku 1956).

¨ 28.11.1956 - mexický astronom Robert E. Curtis vyfotografoval rovnoramenný světelný kříž, několik mil velký, v blízkosti kráteru Parryho (uveřejněno v časopise Sky a Telescope, červen 1958, časopis vydává Harvardská univerzita)

¨ později - stejné červené skvrny pozorovali Američané severně od kráteru Herodotos

¨ 28.12.1963 - Y. Yamada spolu se svědky zpozoroval, že část kráteru Aristarchus je zbarvená nachově, jev trval asi púl hodiny (New Scientist, č. 10 z roku 1964)

¨ 25.4.1972 - Rainer Klemm z Passova vyfotografoval světelnou fontánu v oblasti kráteru Aristarchus (Sterne und Weltraum, č.8/9 z roku 1972)

¨ 23.5.1985 řecký amatérský astronom vyfotografoval blesk na Měsíci trvající 0,8 sec. Nejprve to vypadalo jako vada filmu, ale analýza ukázala, že film byl skutečně něčím osvětlen (Sterne und Weltraum, 1988)

- pozorována astronauty

¨ 1969 - jeden z astronautú Apolla 11 během TV vysílání (šlo o přímý přenos) poukazoval na nějaké světlo buï v kráteru nebo na něm a žádal řídící středisko o další informace. Dál už však nebylo při vysílání nic slyšet.

¨ 25.11.1969 - při startu přistávajícího modulu Apolla 12 z Měsíce, v jednom z přelétaných kráterú se mihlo světélko.

¨ 1971 - Apollo 15: James R. Booth, který tehdy pracoval v Goddard Space Center v dopise z listopadu 1973 píše : "Během tohoto letu se skutečně událo něco, co lze současně nazvat jako zvláštní a nevysvětlitelné : celá kazeta ALSEP, komplex přístrojú, neustále v chodu, která se při každém letu Apolla zanechává na Měsíci, najednou přestala vysílat do Houstonu všechny údaje. K našemu velkému překvapení reprodukovala kazeta SIM, poté, co se astronauti vrátili na Zemi, jasné signály světelného jevu, nepříliš vzdáleného od Handleyovy oblasti - a to přesně ve stejnou dobu, kdy nastal výpadek telemetrických dat!" J.R. Booth si přál, aby jeho totožnost byla utajena, od celé záležitosti však uplynula dostatečně dlouhá doba, aby jeho jméno mohlo být zveřejněno.

¨ 1972 - Apollo 16 a 17 - Schmitt informoval o záhadných záblescích, v přepisech hovorú s Houstonem se objevují věty jako: "Hej, prvně jsem viděl jasný blesk na měsíčním povrchu. Je to někde severně od Grimaldiho!" nebo "Poslyš, ty mi to nebudeš věřit. Jsem přesně na kraji Mare Orientale. Právě jsem se podíval dolú a viděl světelný signál." Dr. Farouak El Baz, spolupracovník NASA, geolog, potvrdil, že Ken Mettingly z Apolla 16 a Ron Ewans a Jack Schmitt z Apolla 17 pozorovali na západní části Měsíce 3 silné záblesky.

- Komplexní zprávu zahrnující přes 200 pozorování světel a zábleskú, z toho 159 věrohodných, podávají Jayle Burleyová (NASA) a Barbara Middlehurstová v Orleáno Sentinel 19.6.1966

- Barbara Middlehurstová v roce 1968 podává patrně novější verzi této zprávy s 500 záznamy, rozšířené vydání této zprávy od Winifred Aawtell Cameronové, pod interním označením NASA (TM-79399-NSSDC/WDC-A-R/S-78-03)

- Zpráva hvězdárny Pulsnitz (Sasko) z roku 1969 zahrnuje přes 500 pozorování, včetně 27 případú z období července 1963 - říjen 1966 v blízkosti kráterú Aristarchus, další 140 zábleskú v téže oblasti potom následovalo v lednu 1968. Ve zprávě je také uvedeno 42 jiných zábleskú u kráteru Plato a dalších 13 zábleskú u kráteru Alphonsus, Gassendi a Tycho.

- Zpráva britského astronoma Patricka Moora obsahuje na 700 pozorování

- jen v kráteru Aristarchus (Oceán Bouří) bylo zaznamenáno přes 300 světelných jevú.

Objekty

- pozorována astronomy


¨ 1867 - Elger v kráteru Birt pozoroval objekt podobný kříži.

¨ srpen 1869 - před zatměním Slunce Sfift pozoroval objekt, který letěl 20 minut přes měsíční kotouč

¨ 1877 - dr. Klein pozoroval v kráteru Plato svítící trojúhelník

¨ konec 19. století - (po roce 1867) v Moři Neklidu (Mare Crisium) byly pozorovány světelné signály, během 3 let přes 2000 náležitě potvrzených pozorování světelných jevú včetně geometrických tvarú (kříže, trojúhelníky, kruhy aj.), které potom najednou ustaly

¨ W.H. Pickering pozoroval záři v kráteru Eratosthenes a mnohokrát lety nějakých částic přes tmavý měsíční disk, což považoval za tahy měsíčního hmyzu dobře si vědom toho, že na Měsíci inteligentní život být nemúže

¨ 1915 - astronomové si povšimli na rúzných místech Měsíce rovných i rúzně zakřivených zdí, které později zase zmizely.

¨ 30.3.1950 - H.P. Wilkins pozoroval oválný a silně zářící předmět přelétávající nad měsíčním povrchem, objekt byl znovu pozorován na témže místě o 7 týdnú později jiným astronomem, dr. Jamesem Bartlettem

¨ 8.9.1955 - americký amatérský astronom W.C. Lambert pozoroval 2 zřetelná světla pohybující se od pohoří Taurus k západnímu břehu Moře jasu.

¨ 26.11.1955 - španělský astronom Garcia z Madridu pozoroval nad osvětleným povrchem Měsíce 3 pohybující se tmavé kotoučky v trojúhelníkové formaci. O několik okamžikú později pozoroval podobnou formaci, jak míří ze zastíněěné části do osvětlené

- pozorována astronauty

¨ 1969 - když se přistávací modul oddělil od mateřské lodi, Collins, který zústal na palubě, se domníval, že pozoruje modul. Ale pak se opravil : "Viděl jsem podezřelý malý bílý objekt … Jeho souřadnice byly (šum) přesně na jihozápadním okraji kráteru. Ale asi byste to viděli, kdyby se nacházel na takovém místě. Vypadá to, jako kdyby jejich přistávací modul stál značně šikmo. Je na jihozápadní straně menšího kráteru."

¨ 1969 - jakási UFO seřazená na kraji kráteru pozorovala přistání lunárního modulu Apolla 11 na Měsíci. (potvrzuje to radiová záznam zachycený radioamatéry, NASA ho nezveřejnila.)

¨ 1969 - krátce před dosednutím modulu na povrch je v záběrech NASA na několik sekund vidět zřetelný kulatý objekt, nejprve se blíží k modulu, potom se prudce otáčí a mizí ze závěru (viz film NASA "For All Mamkind".)

¨ Apollo 12 - když přistávací modul startoval z Měsíce, objevil se letící objekt, který se k modulu šikmo řítí, nízko nad měsíčním povrchem. Přitom je vidět i kratičké světélko v jednom z přelétávaných kráterú.

¨ šéfpilot Lufthansy Werner Utter sdělil o svém rozhovoru s Charlesem Conradem dne 27.12.1993 : "Při této příležitosti mi Conrad naznačil, že tam nahoře na Měsíci zažili mnohem neuvěřitelnější věci, než je to, co občas slýcháme o UFO. Když jsem se ho zeptal, zda jevy, které tam pozorovali, nebyly náhodou ruského púvodu, kategoricky tuto myšlenku zamítl. Bohužel dál jsem už nevyzvídal."

Zprávy astronautú

- Harrison Schmitt z Apolla 17 prý sdělil řídícímu středisku, že viděl "Santa Clause", což je údajně kód, že viděl UFO nebo něco mimozemského.

- John W. Young z Apolla 16 najednou z ničeho nic vyslovil jméno Barbara a nikdo nezasvěcený neví, co tím vlastně myslel. Podle některých názorú jde o křestní jméno Middlehurstové, která je autorkou zprávy o "světlech" na Měsíci.

- podle jiných názorú je oním kódem slovo "barva". Aldrin (Apollo 11) totiž Houstonu krátce po přistání sdělil, že "barvy silně závisí na směru, jakým se díváte" a že se "nezdá, že by to tu hýřilo barvami". Houston reagoval tak, že je třeba věnovat se simulovanému odpočítávání a že na povídání bude čas později.
rovněž vysílání Armstronga a Aldrina po přistání na Měsíci přešlo z otevřeného na kódované ve chvíli, kdy astronauté hlásili, že vidí "něco obrovského".

Anomálie

¨ 1910 - R.W. Wood zjistil poblíž kráteru Aristarchus skvrnu, která na rozdíl od okolí nevyzařovala ultrafialové záření, domníval se, že je to přítomností síry.

¨ Karel Pacner uvádí, že ve van de Graafově kráteru na odvrácené straně Měsíce se nachází negativní anomálie magnetického pole, přičemž tento kráter leží přesně uprostřed odvrácené strany Měsíce. Není to však pravda. Uprostřed odvrácené strany Měsíce žádný kráter přesně neleží. Citovaný kráter se nachází na 170 st. vých. délky a 25 st. sev. šířky.

Voda na Měsíci

¨ Vědci se domnívají, že by se v kráterech na pólech mohl nacházet led, což prý vyplývá ze záběrú sondy Clementione. Ta zaznamenala odraz světla ze dna Aitkenova kráteru hlubokého 13 km na jižním pólu, což by mohl být led. Obsah vody ve zmrzlé hmotě však asi nepřesáhne 10%, podle jiných pramenú však ledová vrstva není silnější než 50 cm.

¨ Na Měsíci byla zaznamenána vodní pára za pomoci přístrojú SIDE zanechaných na Měsíci Apollem 12 a 14 asi 200 m od sebe. Dne 7.3.1971 oba přístroje zaznamenaly sporadickou vodní páru a NASA to dementovala a vysvětlila jako zbytek moče astronautú. Na fotografiích počínaje č. A514-70-9837 je vidět jakýsi mrak, který se postupně rozplývá.

¨ Jistý astronom v roce 1932 pozoroval na Měsíci něco jako oblak, který se necelou minutu šířil až dosáhl okraje jednoho kráteru. Pozorování potvrdil i další přítomný svědek. (Mond Almanach, 1991, autor Rosemary Ellen Guileyová).

¨ V roce 1958 dva amatérští astronomové pozorovali v roce 1958 velký nezřetelný mrak, který dokonale zakryl velký kužel kráteru Alphonsus i jeho malý jícen. Mrak měl v prúměru asi 32 km, nepravidelné obrysy a vycházelo z něj zvláštní rozptýlené světlo.

Plyny na Měsíci

¨ 1880 - na sever od Hyginovy brázdy C. Flemmarion nesčetněkrát pozoroval proměnlivý šedý nádech

¨ 2.8.1939 - na valové rovině Schickard P. Moore pozoroval zřetelné zamlžení

¨ 31.8.1944 - potvrdil toto pozorování Wilkins, viděl řadu světlých skvrn a ne obvyklé tamní krátery

¨ 1865, 1876 - valová rovina Plato - E. Neson pozoroval zřetelné zamlžení

¨ 10.2.1949 - F.H. Thornton pozoroval na Aristarchus zřetelné zamlžení

¨ 21.1.1951 - jihozápadní okraj Měsíce, valová rovina W. Humbold - R.M Baum pozoroval "skutečné mračno" a to po 3 hodiny.

¨ 20.8.1951 - toto pozorování potvrdil W.H. Pickering

¨ V roce 1956 Dr. Alter fotografoval kráter Alphonsus v modrém a infračerveném světle a na základě zjištěných rozdílú usoudil, že v kráteru dochází občas k nějakému výronu plynú.

¨ V roce 1958 se stejnému problému věnoval N.A. Kozyrev. Předpokládal, že se z nitra Měsíce uvolòují plyny, které po dopadu ultrakrátkého (tvrdého) slunečního záření fluoreskují (tj. záření vybuzených plynú ve vakuu. Tomu by odpovídaly i pozorované barvy - červená, zelená, modrá. 3.11.1958 pozoroval Kozyrev kráter Alphonsus a povšiml si jeho náhlého červeného zbarvení. Jeho pozorování potvrdily i spektrogramy z téhož okamžiku, podle nichž došlo k silnému pohlcení fialové části spektra (a zústalo jen pozorované červené světlo). Další spektrogram ukázal, že v kráteru došlo právě k výronu plynú, který trval déle než púl hodiny a méně než 2,5 hodiny.Kozyrrev vysvětluje jev vulkanickým výbuchem. Zcela jistě byl v plynu přítomen uhlík a ionizovaný vápník.

¨ Jedna z lodí Apollo při přeletem nad kráterem Aristarchus v Oceánu Bouří zaznamenala výskyt radonu.

Zmizelé krátery

¨ V roce 1825 zmizel kráter Alhazen západně od Mare Crisium o prúměru asi 37 km, poprvé zakresleny v druhé polovině 18. století H. Schroterem z Lilienthalu. V roce 1825 se ho však dvěma jiným astronomúm nepodařilo nalézt, později se však zase objevil. řešení v tomto případě spočívá v tom, že to není úplný kráter, ale část jeho okrajového valu chybí a tak v dúsledkú změny osvětlení měsíčního povrchu a měsíční librace přestává být tento kráter občas viditelný.

¨ V roce 1867 zmizel astronomúm kráter Linné o prúměru 12 km v Moři jasu a na jeho místě byla pozorována jen jakási bělavá skvrna, uprostřed ní potom jakýsi tmavý pahrbek. Múže jít i o pahrbek posetý drobnými krátery.